Váha důkazů: Proč Mezinárodní soudní dvůr pravděpodobně shledá Izrael vinným z genocidy – a co to znamená pro Německo

Mezinárodní soudní dvůr (MSD) stojí na klíčovém okamžiku své historie. V případu Jihoafrická republika proti Izraeli má soud rozhodnout, zda izraelské akce v pásmu Gazy představují porušení Úmluvy o genocidě z roku 1948. Pokud soud shledá Izrael vinným, následovat bude právní a morální zemětřesení – které téměř jistě rozhodne i o výsledku paralelního případu Nikaragua proti Německu, kde je Německo obviněno z napomáhání a podněcování téže genocidy.

Pokud by však soud Izrael zprostil viny, důsledky by byly stejně historické – avšak temnější. MSD by musel podrobně vysvětlit, proč obrovské a rostoucí množství důkazů, precedentů a odborného konsenzu o genocidě v tomto případě neplatí. Toto vysvětlení by muselo být nejen dlouhé, ale výjimečné – v podstatě přepsat desetiletí jurisprudence genocidy, aby vytvořil bezprecedentní výjimku. Stručně řečeno, izraelské akce, prohlášení jeho představitelů a pokračující vzdor vůči příkazům MSD nedávají soudu jinou možnost, než dodržet Úmluvu o genocidě – a pohnat k odpovědnosti jak pachatele, tak ty, kdo mu umožnili.

Právní standard: Článek II Úmluvy o genocidě

Podle článku II Úmluvy o genocidě z roku 1948 je genocida definována jako činy spáchané s úmyslem zničit, zcela nebo zčásti, národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu, včetně:

• Zabití členů skupiny,
• Způsobení vážné tělesné nebo duševní újmy,
• Úmyslné vytvoření životních podmínek vedoucích ke zničení skupiny,
• Zabránění porodům, nebo
• Násilné přemístění dětí.

Úmysl (dolus specialis) odlišuje genocidu od jiných zločinů. MSD spolu s tribunály v Rwandě a bývalé Jugoslávii dlouhodobě uznává, že úmysl lze usuzovat z „vzorce chování“, zejména pokud jsou přímá prohlášení o úmyslu učiněna vysoce postavenými představiteli. (Viz: Krstić, Akayesu, Bosna proti Srbsku.)

Zdokumentované izraelské akce: Zničení podle plánu

Nyní existuje obrovský a rostoucí záznam – shromážděný orgány OSN, nevládními organizacemi, mediálními vyšetřováními a nezávislými experty – ukazující, že izraelská vojenská kampaň v Gaze zahrnovala:

• Rozsáhlé zabíjení civilistů, včetně desítek tisíc žen a dětí,
• Zničení nemocnic, škol a uprchlických úkrytů pod vlajkou OSN,
• Demolice vodní infrastruktury a odsolovacích zařízení,
• Systematické blokování jídla, paliva a humanitární pomoci, vedoucí k hladomoru,
• Masové vysídlení, přeměňující Gazu na „zónu neobyvatelnosti“,
• Používání obléhacích taktik a hladu jako zbraní války.

Nejde o ojedinělé excesy nebo vedlejší škody. Jde o koherentní a trvalou kampaň cílenou na základní prvky života – v souladu s článkem II(c) Úmluvy o genocidě: „životní podmínky vypočítané k fyzickému zničení skupiny.“

Prohlášení o úmyslu: Gallant, Ben Gvir, Katz a další

Stejně odsouzeníhodná jsou veřejná prohlášení o genocidním úmyslu od izraelských představitelů na nejvyšších úrovních, včetně:

• Ministra obrany Joava Gallanta, který oznámil „úplné obléhání“ Gazy a prohlásil: „Žádná elektřina, žádné jídlo, žádné palivo. Bojujeme s lidskými zvířaty.“
• Ministra národní bezpečnosti Itamara Ben Gvira, který otevřeně obhajoval „podporu migrace“ Palestinců z Gazy a Západního břehu.
• Ministra energetiky Israela Katze, který řekl: „Nezapneme vodu ani elektřinu. Humanitární pomoc nebude povolena.“

Nejsou to okrajové hlasy. Jsou to oficiální státní zástupci a jejich prohlášení byla implementována do politiky. Podle stávajících precedentů MSD a ICTY jsou taková explicitní prohlášení o úmyslu přijímána jako silný důkaz genocidního úmyslu, zejména v kombinaci s koordinovanou destruktivní kampaní.

Prozatímní opatření MSD: Genocida je již „pravděpodobná“

V lednu 2024 vydal MSD prozatímní opatření v případu Jihoafrická republika proti Izraeli a dospěl k závěru, že tvrzení Jihoafrické republiky o genocidě je pravděpodobné. Soud nařídil Izraeli:

• Zabránit genocidním činům,
• Povolit humanitární pomoc,
• Potrestat podněcování,
• A podat zprávu do jednoho měsíce.

Izrael tato opatření nedodržel. Pomoc je stále blokována, utrpení civilistů se zintenzivnilo a podněcování zůstalo nepotrestáno. To je více než vzdor – je to potenciálně tiché přiznání genocidního úmyslu.

V mezinárodním právu naznačuje selhání změny chování po oficiálním varování nejvyšším světovým soudem vědomí rizika a ochotu pokračovat navzdory tomu. Přeměňuje pravděpodobné riziko na věrohodný důkaz úmyslu.

Problém precedentu: Co kdyby soud toto nechal projít?

Pokud MSD nakonec rozhodne, že Izrael genocidu nespáchal, bude muset vysvětlit:

• Proč činy a úmysl, které splnily práh genocidy v Bosně, Rwandě a Myanmaru, se nekvalifikují, když jsou spáchány proti Palestincům,
• Proč explicitní prohlášení vrcholných představitelů mají být ignorována navzdory shodě s předchozími precedenty,
• Proč hladomor, zničení životně důležité infrastruktury a masová smrt nestačí k prokázání genocidní politiky.

Taková rozhodnutí by nejen vytvořila právní dvojí metr, ale rozbila důvěryhodnost mezinárodního práva. A k ospravedlnění této výjimky by se soud musel odchýlit od své vlastní jurisprudence a vydat pravděpodobně nejdelší stanovisko ve své historii.

Nikaragua proti Německu: Další domino

Pokud MSD shledá Izrael vinným z genocidy, pak role Německa jako klíčového dodavatele zbraní a diplomatického obhájce z něj činí nejnáchylnější další stát k porušení. Německo:

• Dodávalo zbraně během útoku na Gazu,
• Obhajovalo Izrael u MSD,
• Ignorovalo varování OSN a nevládních organizací,
• A potlačovalo vnitřní nesouhlas.

Pokud je Izrael vinný, materiální a politická podpora Německa by mohla splnit požadavky napomáhání a podněcování genocidy podle článku III(e). Případ Nikaragua proti Německu tedy přímo závisí na výsledku Jihoafrická republika proti Izraeli.

Závěr: Vzdor jako potvrzení

MSD byl vytvořen, aby zabránil opakování zločinů 20. století ve století 21. Izraelské akce v Gaze a jeho neschopnost dodržet prozatímní opatření MSD nyní staví soud do pozice, kde by nečinnost měla stejně vážné důsledky jako akce.

Pokračováním kampaně masového ničení a deprivace po varování, že takové činy mohou představovat genocidu, Izrael nejen testoval právní práh – možná potvrdil přesně ten úmysl, který činí genocidu stíhatelnou.

Pokud MSD chce zachovat integritu Úmluvy o genocidě, musí reagovat rozhodně. Cokoli méně by nejen zradilo účel úmluvy, ale v podstatě prohlásilo, že některé státy jsou prostě nad zákonem.

A pokud se MSD rozhodne omluvit nebo zamítnout to, co tolik důvěryhodných expertů a institucí již uznalo za učebnicový případ genocidy, nezklamalo by jen Palestinu. Zklamalo by samo sebe. Snížilo by Úmluvu o genocidě na politický nástroj a mezinárodní právo na divadlo. Soud nemusí být fyzicky rozebrán, ale rozebral by svou vlastní důvěryhodnost.

Pokud MSD dovolí Izraeli, aby s tím prošel, nebude to svět, který opustí soud. Bude to soud, který opustí svět.