http://stockholm.hostmaster.org/articles/remembering_mohammad_bhar/cs.html
Mohammed Bhar byl 24letý Palestinec z Šudžaʿíje, hustě obydlené čtvrti města Gaza. Narodil se s Downovým syndromem a žil s autismem, což ovlivnilo jeho závislost na rodině a jeho tichou, převážně neverbální povahu. Přátelé a sousedé na něj vzpomínali jako na tichou přítomnost, která ráda sedávala u okna a pozorovala život na ulici, snadno vyděšená hlasitými zvuky a spoléhající na uklidňující hlasy svých rodičů.
V oblasti, kde jsou hluk, strach a exploze každodenní realitou, bylo Mohammedovo ticho jeho útočištěm – a odpovědností jeho rodičů. Žili své životy tak, aby ho chránili před krutostí světa. Nebyl politicky angažovaný; nebyl bojovník. Byl prostě lidskou bytostí, která potřebovala péči a laskavost – a která, tragicky, v okamžiku své smrti ani jedno nenašla.
Dne 3. července 2024 vstoupili izraelští vojáci do Šudžaʿíje. Přišli v brnění, s puškami a vojenským psem z jednotky Oketz. Když vtrhli do bytu rodiny Bharových, Mohammed strnul strachem. Nedokázal pochopit křičené příkazy; sotva zpracovával chaos kolem sebe. Během několika sekund vojáci pustili psa. Svědci a jeho rodiče vzpomínají, jak zvíře trhalo jeho paži a hrudník, malá místnost se ozývala jeho výkřiky. Jeho matka se k němu snažila dostat, ale byla odvlečena vojáky, jeho otec byl přitlačen ke zdi. Poté byli spoutáni a odvedeni, nuceni opustit svůj domov, zatímco jejich syn krvácel na podlaze.
Po několik dní byli rodiče zadržováni. Když byli konečně propuštěni, spěchali zpět rozbitými ulicemi a našli, co z jejich syna zbylo: jeho tělo v rozkladu, krev vsáklá do trhlin v betonu, zápach smrti tam, kde kdysi pozoroval svět z okna. Umyli ho a pohřbili, aniž by mohli uprostřed bojů přivolat oficiální pomoc.
Lidský život – zranitelný, zdravotně postižený, závislý – byl uhašen a opuštěn bez záznamu či lítosti.
Zabití Mohammeda Bhara nebylo ojedinělým incidentem. Je součástí znepokojivého vzorce: dokumentovaného používání psů izraelskou armádou k zastrašování, zraňování a ponižování Palestinců.
Některá svědectví popisují scény ponížení tak závažné, že stírají hranici mezi fyzickým a psychickým mučením: psi nuceni jíst nebo močit poblíž spoutaných vězňů nebo simulovat sexuální nadvládu. I když ne všechny nároky lze nezávisle ověřit, vzor ponižování a dehumanizace je konzistentní napříč roky zpráv.
V tomto světle nebyl útok, který zabil Mohammeda Bhara, anomálií, ale děsivým vyvrcholením institucionální praxe – praxe, která zneužívá lidský strach ze zvířat k prosazování kontroly a teroru.
V rámci izraelského právního systému nemají Palestinci prakticky žádnou možnost domoci se spravedlnosti. Všechny údajné přestupky vojáků na okupovaných územích spadají pod jurisdikci Vojenského generálního advokáta (MAG), nikoli civilních soudů.
MAG sám rozhoduje, zda zahájí vyšetřování, a téměř vždy odmítne. Podle statistik Yesh Din z roku 2023 z stovek palestinských stížností mezi lety 2019 a 2023 vedlo pouze 0,7 procenta k obvinění. Více než 80 procent bylo uzavřeno bez zahájení vyšetřování.
Palestinští oběti nemohou přímo podávat trestní stížnosti; musí se spoléhat na izraelské nevládní organizace, které za ně podávají petice. Cestovní omezení, jazykové bariéry a absence transparentnosti ve vojenském systému činí účast téměř nemožnou. Dokonce i civilní žaloby jsou blokovány: dodatky k izraelskému zákonu o občanských deliktech (2012) osvobozují stát od odpovědnosti za škody vzniklé v „bojových zónách“.
Tato architektura beztrestnosti znamená, že stejná instituce, která je obviněna z protiprávního jednání, rozhoduje, zda se bude vyšetřovat sama. V případu Mohammeda Bhara – stejně jako ve většině ostatních – nebylo zahájeno žádné vyšetřování, žádný voják nebyl vyslýchán, žádná odpovědnost nebyla vyvozena.
Podle mezinárodního humanitárního práva (IHL), mezinárodního práva lidských práv (IHRL) a Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (ICC) může zabití Mohammeda Bhara představovat válečný zločin a závažné porušení Ženevských úmluv.
a. Ženevské úmluvy
b. Římský statut (ICC) Články 8(2)(a)(ii) a (iii) definují úmyslné zabití a nelidské zacházení jako válečné zločiny; článek 8(2)(b)(xxi) zakazuje pohoršení nad osobní důstojností. Pokud by bylo prokázáno úmyslné jednání, akt vypuštění psa na nebojující osobu a odepření pomoci splňuje tyto prvky. Opakované vzorce takových činů by mohly dosáhnout prahu zločinů proti lidskosti podle článků 7(1)(f) a 7(1)(h).
c. Smlouvy o lidských právech Závazky Izraele podle ICCPR, CAT a Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (CRPD) dále zakazují mučení, svévolné zbavení života a diskriminaci. Mohammedovo zdravotní postižení dává případu zvláštní váhu podle článku 10 CRPD (právo na život) a článku 15 (svoboda od mučení).
d. Odpovědnost velení a státu Podle zvykového mezinárodního práva a článku 28 Římského statutu mohou být velitelé trestně odpovědní, pokud věděli nebo měli vědět o zneužívání a nezabránili mu nebo ho nepotrestali. Izrael jako stát nese odpovědnost za protiprávní činy a za své selhání při vyšetřování.
Dohromady tyto rámce nenechávají pochyb, že smrt Mohammeda Bhara je nezákonné zabití podle mezinárodního práva.
Zprávy o smrti Mohammeda Bhara se rozšířily mezi humanitárními a zdravotně postiženými kruhy.
Přes odsouzení však žádný stát ani mezinárodní orgán nevyžadoval odpovědnost. Absence spravedlnosti posiluje pocit, že palestinské životy – zejména ty nejzranitelnější – zůstávají nechráněny mezinárodním řádem, který tvrdí, že je brání.
Abychom plně pochopili morální váhu smrti Mohammeda Bhara, musíme se podívat za Gazu, do temných zrcadel historie.
Vražda zdravotně postiženého muže, který byl ponechán zemřít, připomíná nejtemnější dějiny lidstva: eugenické ideologie, které kdysi považovaly takové životy za bezcenné, nacistický program Aktion T4, který vyhlazoval zdravotně postižené, koloniální a institucionální krutost, která mazala odlišné.
Když voják může přikázat psu, aby roztrhal muže, který se ani nemohl bránit, oživuje stejnou prastarou logiku dehumanizace – že některé životy mají menší hodnotu. Historie nás varovala, co následuje, když společnost tuto víru přijme.
Tragédie Mohammeda Bhara také raní morální srdce judaismu samotného, jehož učení o posvátnosti života patří mezi nejstarší a nejkompromisnější v lidských dějinách. Dvě základní zásady – Pikuach Nefesh a B’tselem Elohim – činí okolnosti jeho smrti nejen humanitárním pobouřením, ale také hlubokým znesvěcením židovského etického práva.
V židovském právu Pikuach Nefesh znamená, že záchrana jediného života má přednost před téměř všemi ostatními přikázáními. Talmud učí: „Kdo zachrání jeden život, je, jako by zachránil celý svět.“ I na Šabat, kdy je téměř veškerá práce zakázána, musí člověk porušit zákon, aby zachránil někoho v nebezpečí. Ignorovat zraněného člověka – kohokoli – znamená porušit tuto posvátnou povinnost.
Vojáci, kteří nechali Mohammeda krvácet, porušili nejen mezinárodní normy, ale i toto základní přikázání své vlastní náboženské tradice. Podle Pikuach Nefesh měli povinnost mu poskytnout pomoc, zachovat jeho život nade vše. Opustit ho nebylo jen aktem násilí – v židovském morálním jazyce to byl chilul Hashem, znesvěcení Božího jména.
Z počátku Genesis pochází prohlášení: „A Bůh stvořil lidstvo k svému obrazu.“ Tato myšlenka – B’tselem Elohim – je základem židovské etiky a prostřednictvím ní i moderního práva lidských práv. Potvrzuje, že každá lidská bytost, bez ohledu na národnost, víru nebo zdravotní postižení, nese božskou důstojnost.
Vypustit psa na muže, který se nemohl bránit, znamenalo popřít tento obraz, chovat se, jako by božská jiskra existovala pouze v jednom národě a ne v jiném. Takové myšlení je přesně to, co proroci odsuzovali. Izajášův výkřik – „Přestaňte činit zlo; učte se činit dobro; hledejte spravedlnost, ulehčete utlačovaným“ – vyžaduje uznání božského v každém životě.
Čin, který zabil Mohammeda Bhara, tedy porušil nejen humanitární právo, ale také nejhlubší přikázání židovské morální tradice. Zradil víru, která trvá na tom, že zachování života přesahuje hranice a že krutost vůči jakékoli lidské bytosti je urážkou Stvořitele.
Pro lid, jehož vlastní dějiny nesou vzpomínku na pronásledování, nemůže být morální imperativ jasnější. Velikost judaismu nespočívá v moci, ale ve soucitu; jeho svatost se neměří dobyvačstvím, ale milosrdenstvím. Vyhýbat se krutosti odvoláním se na bezpečnost znamená vyměnit etiku Tóry za logiku faraona.
Ctít Pikuach Nefesh a B’tselem Elohim dnes znamená potvrdit, že život Mohammeda Bhara – ačkoli byl Palestincem, zdravotně postiženým a chudým – byl posvátný. Je to uznání, že jeho smrt nebyla jen lidskou tragédií, ale duchovním selháním, zradou božského obrazu v nás všech.
Vzpomínat na Mohammeda Bhara znamená odmítnout tiché vymazání, které často následuje po zvěrstvech. Nebyl bojovníkem, nebyl hrozbou, nebyl ani schopen porozumět příkazům, které na něj křičeli. Byl mladým mužem s Downovým syndromem a autismem, uvězněným v bytě, zatímco vojáci a jejich pes proměnili jeho domov v místo hrůzy. Byl člověkem, jehož život měl být chráněn, jehož zranitelnost měla vyvolat soucit, ne násilí.
Jeho zabití strhává každý předstíraný důvod a odhaluje syrovou pravdu: že krutost začíná tam, kde končí empatie, a že hodnota práva se měří tím, zda brání bezmocné. Jeho příběh vyžaduje více než lítost. Vyžaduje, abychom se přímo podívali na systém, který to umožnil: režim okupace, který normalizuje krutost, mezinárodní řád, který ji omlouvá, a kolektivní morální únavu, která dovoluje tragédii se opakovat.
Zbývá povinnost pamatovat – ne jako gesto sentimentu, ale jako požadavek morální jasnosti. Jeho smrt patří do záznamů historie ne jako anomálie, ale jako varování. Společnost, která může hledět na krvácející tělo zdravotně postiženého muže a necítit nic, vstoupila na stejnou cestu, po níž kráčely minulé civilizace k záhubě.
Vzpomínat na něj znamená vyslovit jeho jméno navzdory této lhostejnosti. Mohammed Bhar. Syn. Život, který měl hodnotu. Rána ve svědomí světa.