http://stockholm.hostmaster.org/articles/poisoning_the_wells_zionist_biological_warfare/cs.html
V moderní izraelské mytologii jsou události roku 1948 často prezentovány jako válka o přežití, okamžik národního zrodu uprostřed existenční hrozby. Pod touto narativní linií se však skrývá temnější, dobře zdokumentovaná historie válečných zločinů — včetně úmyslného otravování palestinských studní a vodních zdrojů. Tyto činy nebyly ojedinělými odchylkami, ale tvořily součást širší strategie vylidňování, odstrašení a územní konsolidace — strategie, která pokračuje dodnes ničením vodní infrastruktury na okupovaném Západním břehu a úplnou blokádou Gazy.
Otrava vodních zdrojů, zejména biologickými činiteli, není pouze bitevní taktikou. Je to válečný zločin podle mezinárodního práva, zbraň hromadného utrpení a zločin proti lidské důstojnosti. V roce 1948 byly tyto činy již nezákonné podle Haagské úmluvy IV (1907) — ke které je Izrael, kontinuitou závazků a pozdějším přistoupením, vázán. Tento esej popisuje zdokumentovanou historii sionistických operací otravy vody, jejich právní důsledky a kontinuitu této taktiky od Nakby po současnost.
V květnu 1948, když sionistické síly obléhaly palestinské město Acre, nasadil tajný Vědecký sbor Hagany (Hemed Bet) biologický prostředek založený na tyfu do městského vodovodu. Cílem bylo oslabit civilní obyvatelstvo, vyvolat paniku a urychlit útěk.
Toto bylo první známé použití bakteriologických zbraní sionistickými silami během války. Nešlo o čin osamělých operativců, ale o plánovanou vojenskou operaci zaměřenou na civilisty.
Krátce po Acre se stejná jednotka pokusila provést podobnou operaci otravy tyfem v Gaze, tehdy pod egyptskou správou. Tentokrát byli operativci zatčeni egyptskými bezpečnostními silami, než mohli patogen nasadit.
Ačkoli útok selhal, ukazuje jasný vzorec taktik biologické války koordinovaných na více frontách.
V období předcházejícím Nakbě hlásily palestinské vesnice severozápadně od Jeruzaléma — včetně Biddu a Beit Surik — pokusy sionistických sil otrávit nebo sabotovat místní studny. Tyto vesnice byly strategicky umístěny podél zásobovacích tras do Jeruzaléma.
Ačkoli mikrobiologické důkazy nebyly nikdy získány (pravděpodobně kvůli času a zničení), vzorec odpovídá známému operačnímu profilu sionistických sabotáží ve venkovských oblastech.
Nachází se západně od Jeruzaléma, ’Ayn Karim zažil náhlé propuknutí nemocí poté, co nájezdy Hagany zacílily na vodní nádrž ve vesnici.
Tento incident ilustruje, jak byly psychologické a biologické taktiky používány společně, nejen k způsobení újmy, ale k vyvolání strachu a podpoře útěku.
V Galileji zaútočil Palmach na Ein al-Zeitun, zabil mnoho obyvatel a ostatní vyhnal. Následně sionistické síly zničily studny a vodní kanály vesnice, aby zajistily, že se nikdo nevrátí.
Zničení vodních zdrojů nebylo jen náhodným poškozením. Byla to promyšlená strategie k trvalému vylidnění vesnic.
Odtajněné záznamy IDF ukazují, že sionistické síly plánovaly otrávit nebo znefunkčnit vodní zdroje v několika galilejských vesnicích, zejména těch poblíž linií příměří.
Tyto plány ukazují, že otrava vody byla součástí širší doktríny (“Plán Dalet”), nikoli omezena na jednu nebo dvě izolované události.
Výše uvedené činy představují jasná a vícenásobná porušení mezinárodního humanitárního práva, platného v době války roku 1948:
Zbraňování vody neskončilo v roce 1948. Vyvinulo se a stalo se hlavním rysem izraelské okupační infrastruktury.
Izraelští osadníci na okupovaném Západním břehu pravidelně ničí nebo kontaminují palestinské vodní nádrže, studny a zavlažovací systémy.
Odepření vody se stalo klíčovou taktikou koloniální expanze osadníků, sledující stejnou logiku jako v roce 1948: ovládnout území odříznutím zdrojů života.
V Gaze Izrael od roku 2007 prosazuje úplnou blokádu — která cílí nejen na hranice a elektřinu, ale také na čištění vody, kanalizaci a zdravotnickou infrastrukturu.
Akce:
Dopady:
Blokáda mění vodu — nezbytnou pro život — na zbraň trestu. Je to moderní pokračování doktríny poprvé nasazené v otrávených studnách roku 1948.
Je pravda, že obvinění z „otravování studní” bylo kdysi zlomyslnou antisemitskou pomluvou, používanou k ospravedlnění vražd nevinných Židů ve středověké Evropě. Uznání skutečných, zdokumentovaných případů otravy vody sionistickými silami však tuto pomluvu neobnovuje. Jde o pravdivé vyjádření historické a právní reality.
Kritika izraelských vojenských a osadnických taktik — včetně biologické války — není antisemitismus. Je to morální povinnost zakořeněná v mezinárodním právu, historické odpovědnosti a prožité zkušenosti palestinských obětí. Mlčení tváří v tvář takovým zločinům nechrání Židy — chrání válečné zločince a zneuctívá oběti skutečného antisemitizmu v průběhu dějin.
Od Acre po Gazu, od sabotovaných vesnických studní po pomalé dusení vodních zdrojů Gazy, používání vody jako zbraně definuje logiku sionistického koloniálního osadnictví. Je to taktika odstraňování, odstrašení a dominance — a nikdy nepřestala.
Otrávit vodu znamená otrávit život. A připomínat otrávené studny Palestiny neznamená vzkřísit staré pomluvy, ale čelit moderním zločinům — pravdou, právem a požadavkem, aby voda a spravedlnost opět volně proudily.