http://stockholm.hostmaster.org/articles/un_restoring_credibility/cs.html
Ke konci roku 2025 je pokračující genocida v Gaze jednou z definujících a zničujících krizí jednadvacátého století. Trvalý a systematický charakter izraelské vojenské kampaně – charakterizovaný ničením civilní infrastruktury, odepíráním jídla, vody a zdravotní péče a masovým zabíjením civilistů – vyvolal hluboké zhodnocení v rámci mezinárodního právního řádu.
Rychle se rozšiřující okruh mezinárodního mínění, zahrnující vlády, mezivládní orgány, mechanismy Organizace spojených národů a organizace občanské společnosti, nyní označuje činy Izraele v Gaze za genocidu ve smyslu Úmluvy o prevenci a potrestání zločinu genocidy (1948). Tento rámec neodráží pouhou rétorickou kritiku, ale právní charakterizaci zakotvenou v závazcích vyplývajících z mezinárodních smluv, soudních řízení a autoritativních vyšetřovacích zjištění.
Následující seznam uvádí státy, mezivládní orgány a instituce, které formálně označily činy Izraele v Gaze za genocidu nebo se odvolaly na Úmluvu o genocidě v tomto kontextu:
Bezprecedentní šíře tohoto konsensu – zahrnující aktéry z globálního Jihu i Severu a rozprostírající se přes státní, institucionální a akademické linie – signalizuje transformaci mezinárodního chápání odpovědnosti a prevence. Poprvé v éře po druhé světové válce je Úmluva o genocidě vyvolávána více suverénními státy proti aktivní, pokračující genocidě, s významným procedurálním pokrokem u Mezinárodního soudního dvora.
Kumulativní zjištění států, mezivládních orgánů a mechanismů Organizace spojených národů, že pokračující kampaň Izraele v Gaze představuje genocidu, zakládá nejen morální obavu, ale věrohodné a naléhavé právní riziko, které zavazuje kolektivní odpovědnost Organizace spojených národů zabránit genocidě. Podle článků 1, 2(2) a 24 Charty Organizace spojených národů má Rada bezpečnosti právní povinnost přijímat rychlá a účinná opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti a zajištění respektování základních principů mezinárodního práva.
Úmluva o genocidě ukládá povinnost erga omnes zabránit a potrestat genocidu, což odráží peremptorickou (jus cogens) normu.
Úmluva o prevenci a potrestání zločinu genocidy (1948) * Článek I: „Smluvní strany potvrzují, že genocida… je zločinem podle mezinárodního práva, který se zavazují zabránit a potrestat.“
V případu Bosna a Hercegovina vs. Srbsko a Černá Hora (2007) Mezinárodní soudní dvůr rozhodl, že povinnost zabránit genocidě vzniká „v okamžiku, kdy stát zjistí, nebo by normálně měl zjistit, existenci vážného rizika“.
Mezinárodní soudní dvůr, Bosna vs. Srbsko (Rozsudek, 26. února 2007) * „Povinnost státu zabránit a odpovídající povinnost jednat vznikají v okamžiku, kdy stát zjistí, nebo by normálně měl zjistit, existenci vážného rizika, že bude spáchána genocida.“
V důsledku toho, když se objeví věrohodné důkazy o genocidě – jak bylo stanoveno předběžnými opatřeními Mezinárodního soudního dvora, vyšetřovacími mechanismy OSN a zjištěními více států a organizací pro lidská práva – je Rada, a zejména její stálí členové, právně povinna jednat, aby tomu zabránila. Vzhledem k primární odpovědnosti Rady bezpečnosti za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti podle článku 24(1) Charty a její jedinečné schopnosti jednat kolektivně jménem všech členských států se tato povinnost vztahuje na Radu s obzvláštní silou. Když věrohodné orgány – včetně samotného Mezinárodního soudního dvora – určí, že existuje věrohodné riziko genocidy, je Rada právně povinna jednat, aby tomu zabránila.
Navzdory přesvědčivým faktickým záznamům a závazným právním povinnostem vyplývajícím z Úmluvy o prevenci a potrestání zločinu genocidy (1948) a Charty Organizace spojených národů Spojené státy opakovaně bránily akci Rady bezpečnosti zaměřené na zastavení toho, co Mezinárodní soudní dvůr označil za věrohodnou genocidu v Gaze. Od října 2023 Washington využil své právo veta nejméně sedmkrát, aby zablokoval návrhy rezolucí usilujících o zavedení příměří, usnadnění humanitárního přístupu nebo požadavek dodržování mezinárodního humanitárního práva. Každá z těchto rezolucí odrážela naléhavé výzvy generálního tajemníka, Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) a Agentury OSN pro pomoc a práci pro palestinské uprchlíky (UNRWA), stejně jako zjištění nezávislých vyšetřovacích mechanismů, přesto byla zrušena jednostranným námitkou jednoho stálého člena.
První veto, použité v říjnu 2023, zablokovalo rezoluci vyzývající k okamžitému humanitárnímu příměří po počátečním izraelském bombardování Gazy a nástupu masových civilních obětí. Následná veta – v prosinci 2023, únoru 2024, dubnu 2024, červenci 2024, prosinci 2024 a březnu 2025 – následovala konzistentní a záměrný vzorec. Pokaždé, když se Rada pohnula k akci v souladu se svou povinností podle Charty udržovat mezinárodní mír a bezpečnost, Spojené státy využily veto, aby chránily Izrael před odpovědností a zabránily kolektivním opatřením zaměřeným na ochranu civilního života.
Charta tvoří koherentní a integrovaný právní rámec, ve kterém mají všechny ustanovení stejný normativní status a musí být čtena v souladu s ostatními. Neexistuje žádná vnitřní hierarchie mezi jejími články; spíše musí být každý chápán kontextuálně, systematicky a teleologicky – tedy ve světle převažujících cílů a principů Charty, jak jsou vyjádřeny v článcích 1 a 2. Tento systematický výklad, opakovaně potvrzený Mezinárodním soudním dvorem a vlastními právními orgány OSN, zajišťuje, že Charta funguje jako jediný, nedělitelný nástroj mezinárodní správy, spíše než sbírka izolovaných pravomocí nebo privilegií.
Výkladový rámec uvedený ve Vídeňské úmluvě o právu smluv (1969) se vztahuje rovně a plně na Chartu Organizace spojených národů. Ačkoli Charta předchází Úmluvu, interpretační principy v ní kodifikované byly již zavedeny jako zvykové mezinárodní právo v době vypracování Charty a od té doby byly znovu potvrzeny v judikatuře Mezinárodního soudního dvora. V souladu s tím musí být Charta vykládána v dobré víře, ve světle jejího cíle a účelu a jako koherentní a integrovaný celek.
Vídeňská úmluva o právu smluv (1969) * Článek 26 (Pacta sunt servanda): „Každá platná smlouva je závazná pro její strany a musí být jimi plněna v dobré víře.“ * Článek 31(1): „Smlouva má být vykládána v dobré víře v souladu s obvyklým významem, který má být přikládán termínům smlouvy v jejich kontextu a ve světle jejího cíle a účelu.“ * Článek 31(3)(c): „Má být brána v úvahu… jakákoli relevantní pravidla mezinárodního práva použitelná ve vztazích mezi stranami.“
V souladu s tím pravomoci udělené Radě bezpečnosti, včetně práva veta, nemohou být vykládány nebo uplatňovány způsobem, který by byl v rozporu s cílem a účelem Charty.
Zatímco článek 27(3) Charty Organizace spojených národů uděluje stálým členům Rady bezpečnosti pravomoc veta, tato pravomoc není absolutní. Musí být vykonávána v přísném souladu s cíli a principy Charty (články 1 a 24) a v dobré víře (článek 2(2)). Jako orgán nesoucí primární odpovědnost za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti je Rada bezpečnosti právně vázána vykonávat své funkce v souladu s těmito povinnostmi.
Podle článku 24(1) vykonává Rada bezpečnosti svou autoritu jménem celého členství Organizace spojených národů. Tento reprezentativní mandát ukládá fiduciární povinnost všem jejím členům – a zejména stálým členům obdařeným právem veta – jednat v dobré víře a v souladu se základními cíli Charty. Čteno ve spojení s články 1, 2(2) a 24(2) podporuje článek 24(1) princip, že právo veta nemůže být právně použito k maření kolektivní odpovědnosti Rady za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti.
Charta také ukládá explicitní procesní limity na veto prostřednictvím článku 27(3), který stanoví, že strana sporu se zdrží hlasování o rozhodnutích podle Kapitoly VI. Tento ustanovení ztělesňuje základní princip nestrannosti v rozhodování Rady. Pokud stálý člen poskytuje podstatnou vojenskou, finanční nebo logistickou podporu jedné straně ozbrojeného konfliktu, může být tento člen rozumně považován za stranu sporu a je proto právně povinen se zdržet hlasování.
Charta Organizace spojených národů * Článek 1(1): „Udržovat mezinárodní mír a bezpečnost, a k tomu účelu: přijímat účinná kolektivní opatření k prevenci a odstranění hrozeb míru a k potlačení aktů agrese nebo jiných porušení míru a dosáhnout mírovými prostředky, v souladu s principy spravedlnosti a mezinárodního práva, urovnání nebo vyřešení mezinárodních sporů nebo situací, které by mohly vést k porušení míru.“ * Článek 2(2): „Všichni členové, aby zajistili všem práva a výhody plynoucí z členství, budou plnit v dobré víře povinnosti, které na sebe přijali v souladu s touto Chartou.“ * Článek 24(1): „Aby byla zajištěna rychlá a účinná akce Organizace spojených národů, její členové svěřují Radě bezpečnosti primární odpovědnost za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti a souhlasí, že při plnění svých povinností podle této odpovědnosti Rada bezpečnosti jedná jejich jménem.“ * Článek 24(2): „Při plnění těchto povinností bude Rada bezpečnosti jednat v souladu s cíli a principy Organizace spojených národů. Konkrétní pravomoci udělené Radě bezpečnosti pro plnění těchto povinností jsou uvedeny v Kapitolách VI, VII, VIII a XII.“ * Článek 27(3): „V rozhodnutích podle Kapitoly VI a podle odstavce 3 článku 52 se strana sporu zdrží hlasování.“
Společně články 1, 2(2), 24(1)–(2) a 27(3) Charty, vykládané v souladu s články 31–33 Vídeňské úmluvy o právu smluv, stanoví, že veto není neomezenou výsadou, ale podmíněnou pravomocí drženou v důvěře pro mezinárodní společenství. Vykonávání této pravomoci ve špatné víře, pro účely odporující Chartě, nebo způsobem, který brání Radě bezpečnosti v plnění jejích primárních povinností, představuje zneužití práva a akt ultra vires. Takové veto postrádá právní účinek v rámci Charty a je v rozporu s peremptorickými normami (jus cogens), které řídí mezinárodní řád, zejména těmi, které se týkají prevence genocidy a ochrany civilistů.
Odpovědnost Rady bezpečnosti za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, jak je uvedena v článcích 1 a 24 Charty, nutně zahrnuje povinnost dodržovat mezinárodní právo a zabraňovat zvěrstvům, která ohrožují stabilitu mezinárodních vztahů. Mandát Rady není politickou výsadou, ale právní důvěrou, vykonávanou jménem celého členství a omezenou cíli a principy Charty. Když stálý člen použije veto k blokování opatření zaměřených na prevenci nebo reakci na závažná porušení mezinárodního práva – včetně genocidy, zločinů proti lidskosti nebo hrubých porušení Ženevských úmluv – taková akce představuje zneužití pravomoci veta a akt ultra vires Charty.
V takových okolnostech se interpretační role Mezinárodního soudního dvora stává klíčovou. Podle článku 36 jeho Statutu může Soud vykonávat spornou jurisdikci, pokud je před ním členskými státy předložen spor týkající se výkladu nebo aplikace Charty nebo Úmluvy o genocidě. Navíc podle článku 65 Statutu Mezinárodního soudního dvora a článku 96 Charty může Valné shromáždění nebo Rada bezpečnosti, stejně jako jiné autorizované orgány OSN, požádat o poradní stanovisko k objasnění právních důsledků použití veta v konkrétních kontextech. Ačkoli poradní stanoviska nejsou formálně závazná, představují autoritativní výklady Charty a mají v praxi OSN rozhodující váhu.
Charta Organizace spojených národů * Článek 96(1): „Valné shromáždění nebo Rada bezpečnosti mohou požádat Mezinárodní soudní dvůr o vydání poradního stanoviska k jakékoli právní otázce.“
Zatímco Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) nemá výslovnou pravomoc zrušit rozhodnutí nebo veto Rady bezpečnosti, zachovává si jurisdikci k výkladu Charty Organizace spojených národů a k určení právních důsledků akcí podniknutých podle ní. Soud, jako hlavní soudní orgán Organizace spojených národů (článek 92 Charty), vykonává jak sporné, tak poradní funkce, které zahrnují otázky výkladu Charty a zákonnosti akcí orgánů OSN. V souladu s tím, pokud by bylo zjištěno, že stálý člen použil veto ve špatné víře nebo ultra vires vůči cílům a principům Charty, mohl by Soud v zásadě potvrdit, že takové veto bylo právně neúčinné a že odpovídající návrh rezoluce byl v podstatě platně přijat.
V praxi by takové zjištění umožnilo ostatním členům Rady bezpečnosti považovat veto použité v rozporu s Chartou za bez právního účinku, čímž by Radě umožnilo pokračovat v přijetí odpovídající rezoluce v podstatě. Veto by bylo považováno za neplatné od počátku – neschopné popřít kolektivní povinnost Rady udržovat mír a bezpečnost.
Krize odhalená genocidou v Gaze ukázala, že paralýza Organizace spojených národů není primárně selháním jejího zakládacího textu, ale jeho výkladu a aplikace. Neschopnost Rady bezpečnosti jednat – navzdory uznání věrohodné genocidy Mezinárodním soudním dvorem a vlastními vyšetřovacími mechanismy OSN – nepramení z absence právní autority, ale z zneužití veta stálým členem jednajícím v rozporu s cíli Charty.
Výzvy k reformě Charty, ačkoli morálně přesvědčivé, dlouho narážely na procedurální nemožnost změny článku 108 v systému vyžadujícím souhlas těch, kteří jsou nejvíce investováni do zachování svých privilegií. Řešení tedy nespočívá v nedosažitelném projektu přepisování Charty, ale v jejím výkladu v souladu s právem smluv a vlastní vnitřní logikou Charty.
Prvním a nejnaléhavějším krokem je získání poradního stanoviska od Mezinárodního soudního dvora (ICJ) k zákonnosti a limitům pravomoci veta podle článku 27(3) Charty. Takové stanovisko by Chartu nezměnilo, ale vyložilo by ji v souladu s Vídeňskou úmluvou o právu smluv a peremptorickými normami mezinárodního práva, znovu potvrzujíc, že veto – stejně jako každá pravomoc podle Charty – je podmíněno povinnostmi dobré víry, cíle a účelu a jus cogens.
Podle článku 96(1) Charty Organizace spojených národů a článku 65 Statutu Mezinárodního soudního dvora mají jak Valné shromáždění, tak Rada bezpečnosti pravomoc požádat o poradní stanoviska od Soudu k jakékoli právní otázce. Každá cesta nabízí odlišný – ale doplňující – prostředek pro organizaci k objasnění zákonných limitů veta.
Cesta Valného shromáždění nabízí jasnou a zajištěnou cestu, protože taková rezoluce vyžaduje pouze prostou většinu a není podrobena vetu. To z ní činí nejdostupnější a procedurálně jistý prostředek k získání soudního objasnění rozsahu a limitů veta, zejména v případech, kdy je samotná Rada bezpečnosti paralyzována.
Nicméně, Rada bezpečnosti si také zachovává pravomoc požádat o takové stanovisko. Zde vyvstává otázka, zda by veto stálého člena mohlo zabránit Radě v žádosti o právní radu ohledně limitů jejích vlastních pravomocí. Podle článku 27(2) Charty se rozhodnutí Rady bezpečnosti o procedurálních záležitostech přijímají kladným hlasem devíti členů a nepodléhají vetu. Rezoluce žádající poradní stanovisko – která neurčuje podstatná práva ani neukládá závazné povinnosti – jednoznačně spadá do této procedurální kategorie.
Charta Organizace spojených národů * Článek 27(2): „Rozhodnutí Rady bezpečnosti o procedurálních záležitostech se přijímají kladným hlasem devíti členů.“
Precedent Namibie (S/RES/284 (1970)) podporuje tento výklad: žádost Rady o poradní stanovisko k právním důsledkům přítomnosti Jihoafrické republiky v Namibii byla považována za procedurální rozhodnutí a přijata bez veta. Analogicky, rezoluce žádající poradní stanovisko k limitům pravomoci veta se rovněž týká vlastního institucionálního postupu Rady a nepředstavuje podstatný akt ovlivňující práva nebo povinnosti států.
Proto by Rada bezpečnosti mohla právně přijmout rezoluci žádající poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora k limitům veta jako procedurální hlasování, vyžadující pouze devět kladných hlasů a nepodléhající vetu. Jakmile by byla předána, bylo by na Mezinárodním soudním dvoru samotném, aby rozhodl, zda žádost přijme. Tím by Soud implicitně potvrdil, že záležitost je procedurální a řádně před ním – čímž by prostřednictvím práva, nikoli politiky, vyřešil, zda otázka limitů veta spadá do jeho soudní pravomoci.
Tato cesta zajišťuje, že žádný stálý člen nemůže jednostranně zabránit Organizaci spojených národů v hledání právního výkladu svého vlastního zakládacího dokumentu. Rovněž ctí princip effet utile podle Vídeňské úmluvy – že každá smlouva musí být vykládána tak, aby plně naplňovala svůj cíl a účel. Dovolit vetu, aby zabránilo právnímu objasnění zákonnosti samotného veta, by byl logický a právní paradox, podkopávající koherenci Charty a integritu mezinárodního právního řádu.
V souladu s tím mají jak Valné shromáždění, tak Rada bezpečnosti zákonné a doplňující cesty k získání poradního stanoviska od Mezinárodního soudního dvora. Cesta Valného shromáždění je procedurálně jistá; cesta Rady bezpečnosti je právně obhájitelná podle Charty a práva smluv. Buď by dosáhla stejného podstatného cíle: objasnit, že veto nemůže být právně vykonáváno k blokování prevence genocidy nebo k maření cílů Organizace spojených národů.
Prostřednictvím tohoto procesu by Organizace učinila zásadní krok k obnovení své důvěryhodnosti – znovu potvrzujíc, že její autorita nepramení z moci, ale z nadřazenosti mezinárodního práva. Právní řád, nikoli politická privilegia, musí řídit i nejmocnější orgány Organizace spojených národů. Pouze opětovným potvrzením tohoto principu může Organizace znovu získat svůj zakládací účel: zachránit následující generace před pohromou války.
Důvěryhodnost Organizace spojených národů stojí dnes na prahu hlubokého zhodnocení. Rozvíjející se genocida v Gaze odhalila trhliny v mezinárodním právním řádu – nikoli v nedostatečnosti jeho norem, ale v selhání jeho institucí je prosazovat. Zákaz genocidy, zakotvený v Úmluvě o prevenci a potrestání zločinu genocidy (1948) a uznaný jako jus cogens, zavazuje všechny státy a všechny orgány Organizace spojených národů bez výjimky. Přesto, tváří v tvář přesvědčivým důkazům a formálním zjištěním Mezinárodního soudního dvora, zůstává hlavní orgán Organizace pro udržení míru a bezpečnosti paralyzován zneužitím veta.
Tato paralýza není nevyhnutelnou vlastností mezinárodní politiky; je to selhání správy a porušení právní důvěry. Stálí členové Rady bezpečnosti drží své pravomoci jménem celého členství podle článku 24(1) Charty. Tato autorita je fiduciární, nikoli proprietární. Když je veto použito k ochraně pokračující genocidy nebo k blokování humanitární ochrany, přestává být nástrojem udržování míru a stává se nástrojem beztrestnosti. Takové použití je ultra vires – mimo pravomoci udělené Chartou – a právně nekonzistentní jak s literou, tak s duchem Organizace spojených národů.
Nakonec schopnost Organizace spojených národů obnovit svou legitimitu závisí na její ochotě vynucovat své vlastní právo. Obnovení důvěryhodnosti není pouze vydáváním rezolucí nebo zpráv; je to přeorientování Organizace na principy, které ospravedlňovaly její vytvoření – mír, spravedlnost, rovnost a ochrana lidského života. Genocida v Gaze definuje odkaz této éry, nejen pro přímo zúčastněné státy, ale pro celý mezinárodní systém.
Důvěryhodnost Organizace spojených národů a integrita samotného mezinárodního práva závisí na tomto výběru.
Tento návrh rezoluce je nabízen v dobré víře a z nutnosti, připomínající principy artikulované po staletí ve velkých právních tradicích světa, které tvrdí, že autorita musí být vykonávána s upřímností, spravedlností a úctou k životu.
Je nabízen jako vstřícnost a zdroj pro jakýkoli členský stát nebo skupinu členských států, které by mohly chtít pokračovat prostřednictvím Valného shromáždění v zákonné a konstruktivní cestě k objasnění limitů pravomoci veta podle článku 27(3) Charty Organizace spojených národů, v souladu s interpretačním rámcem Vídeňské úmluvy o právu smluv a Úmluvy o prevenci a potrestání zločinu genocidy (1948).
Návrh není závazný a nese žádný proprietární nárok. Je navržen tak, aby byl upravován, přizpůsobován nebo rozšiřován jakýmkoli státem nebo delegací, jak uzná za vhodné vzhledem k potřebám mezinárodního míru a cílům Organizace spojených národů.
Je předložen v přesvědčení, že tam, kde politická reforma zůstává nedosažitelná, zákonný výklad zůstává nejbezpečnějším prostředkem k obnovení důvěryhodnosti Organizace spojených národů a znovu potvrzení nadřazenosti mezinárodního práva nad mocí.
Valné shromáždění,
Připomínajíc cíle a principy Organizace spojených národů, jak jsou uvedeny v Chartě,
Znovu potvrzujíc, že podle článku 24(1) Charty členové svěřují Radě bezpečnosti primární odpovědnost za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti a souhlasí, že Rada při plnění svých povinností jedná jejich jménem,
Uznávajíc, že všichni členové budou v dobré víře plnit povinnosti, které na sebe přijali v souladu s Chartou, podle článku 2(2),
Maje na paměti, že podle článku 27(3) Charty strana sporu se zdrží hlasování o rozhodnutích podle Kapitoly VI a podle odstavce 3 článku 52,
Připomínajíc článek 96(1) Charty a článek 65 Statutu Mezinárodního soudního dvora, které opravňují Valné shromáždění požádat o poradní stanoviska k jakékoli právní otázce,
Potvrzujíc, že Úmluva o prevenci a potrestání zločinu genocidy (1948) („Úmluva o genocidě“) kodifikuje povinnost erga omnes a jus cogens zabránit a potrestat genocidu,
Berouc na vědomí judikaturu Mezinárodního soudního dvora, včetně Žádosti o uplatnění Úmluvy o prevenci a potrestání zločinu genocidy (Bosna a Hercegovina vs. Srbsko a Černá Hora) (Rozsudek z 26. února 2007), která rozhodla, že povinnost zabránit genocidě vzniká v okamžiku, kdy stát zjistí, nebo by normálně měl zjistit, vážné riziko genocidy,
Uznávajíc, že Vídeňská úmluva o právu smluv (1969) odráží zvykové mezinárodní právo o výkladu a plnění smluv, včetně principů dobré víry, cíle a účelu a effet utile (články 26 a 31–33),
Vědomo si, že výkon práva veta musí být v souladu s cílem a účelem Charty, obecným mezinárodním právem a peremptorickými normami a že zneužití práva nemůže mít zákonné účinky,
Znepokojeno, že použití veta k blokování opatření zaměřených na prevenci nebo zastavení genocidy, zločinů proti lidskosti nebo závažných porušení mezinárodního humanitárního práva ohrožuje neschopnost Rady plnit své povinnosti a podkopává důvěryhodnost Organizace,
Odhodláno objasnit, právně, limity a právní důsledky použití veta podle článku 27(3) v takových okolnostech,
Rozhoduje, podle článku 96(1) Charty Organizace spojených národů a článku 65 Statutu Mezinárodního soudního dvora, požádat o poradní stanovisko od Mezinárodního soudního dvora k právním otázkám uvedeným v Příloze A k této rezoluci;
Žádá generálního tajemníka, aby předal tuto rezoluci spolu s Přílohami A–C Mezinárodnímu soudnímu dvoru neprodleně a poskytl Soudu faktický a právní spis uvedený orientačně v Příloze C;
Vyzývá členské státy, Radu bezpečnosti, Hospodářskou a sociální radu, Radu pro lidská práva, Mezinárodní trestní soud (v rámci jeho mandátu) a příslušné orgány, agentury a mechanismy OSN, aby předložily písemná prohlášení Soudu k otázkám uvedeným v Příloze A, a opravňuje prezidenta Valného shromáždění k předložení institucionálního prohlášení jménem Shromáždění;
Žádá Mezinárodní soudní dvůr, pokud je to proveditelné, aby věci přiřkl prioritu a stanovil časové limity pro písemná prohlášení a ústní řízení vhodná naléhavosti vlastní otázkám zahrnujícím peremptorické normy a povinnost zabránit genocidě;
Vyzývá Radu bezpečnosti, aby do vydání poradního stanoviska zvážila svou praxi týkající se veta ve světle článků 1, 2(2), 24 a 27(3) Charty, Úmluvy o genocidě a Vídeňské úmluvy o právu smluv;
Rozhoduje zařadit do předběžného programu své příští zasedání bod nazvaný „Následná opatření k poradnímu stanovisku Mezinárodního soudního dvora o limitech pravomoci veta podle článku 27(3) Charty“ a zůstat zabývající se touto záležitostí.
(a). Platí zvyková pravidla výkladu smluv kodifikovaná v článcích 31–33 Vídeňské úmluvy o právu smluv na Chartu Organizace spojených národů, a pokud ano, jak dobrá víra, cíl a účel a effet utile informují výklad článku 27(3) ve vztahu k článkům 1, 2(2) a 24 Charty? (b). Zejména, může být veto vykonáváno v souladu s Chartou, pokud jeho efektem je maření primární odpovědnosti Rady za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti a blokování opatření vyžadovaných peremptorickými normami?
Jaký je právní význam fráze „strana sporu se zdrží hlasování“ v článku 27(3) Charty, včetně: (a). kritérií pro určení, zda je člen Rady „stranou sporu“ podle Kapitoly VI; a (b). zda a jak podstatná vojenská, finanční nebo logistická podpora válčící straně činí stálého člena „stranou sporu“ povinnou se zdržet hlasování?
(a). Omezují jus cogens normy a povinnosti erga omnes, včetně povinnosti zabránit genocidě podle článku I Úmluvy o genocidě a zvykového mezinárodního práva, zákonné vykonávání veta? (b). V jakém bodě – zejména ve světle judikatury Mezinárodního soudního dvora o vážném riziku – vzniká povinnost jednat pro Radu bezpečnosti a její členy tak, že použití veta by bylo neslučitelné s Chartou?
(a). Jaké jsou právní důsledky v rámci institucionálního rámce Organizace spojených národů, když je veto použito ve špatné víře, v rozporu s jus cogens, nebo v rozporu s článkem 27(3)? (b). V takových okolnostech může Rada bezpečnosti nebo Organizace spojených národů považovat veto za právně neúčinné, pokračovat v přijímání opatření v podstatě, nebo jinak ignorovat jeho účinky v rozsahu nezbytném k naplnění odpovědností Rady podle článků 1 a 24? (c). Jaké jsou povinnosti členských států podle článků 25 a 2(2) Charty, když čelí vetu údajně ultra vires?
Jaké jsou právní důsledky pro pravomoci Valného shromáždění podle článků 10–14 Charty a rezoluce A/RES/377(V) (Sjednocení pro mír), když je veto použito za okolností popsaných v otázkách 3 a 4?
(a). Jak se články 26 (pacta sunt servanda) a 27 (vnitřní právo není ospravedlněním) Vídeňské úmluvy o právu smluv vztahují na spoléhání se stálého člena na veto, pokud by takové spoléhání bránilo plnění povinností Charty nebo Úmluvy o genocidě? (b). Platí doktrína zneužití práv nebo princip, že akty ultra vires nevytvářejí právní účinky, na veto v právním řádu OSN, a s jakými důsledky?
Charta Organizace spojených národů * Článek 1(1): „Udržovat mezinárodní mír a bezpečnost… a přijímat účinná kolektivní opatření k prevenci a odstranění hrozeb míru.“ * Článek 2(2): „Všichni členové… budou plnit v dobré víře povinnosti, které na sebe přijali v souladu s touto Chartou.“ * Článek 24(1): „Aby byla zajištěna rychlá a účinná akce Organizace spojených národů, její členové svěřují Radě bezpečnosti primární odpovědnost za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, a souhlasí, že při plnění svých povinností… Rada bezpečnosti jedná jejich jménem.“ * Článek 27(3): „V rozhodnutích podle Kapitoly VI a podle odstavce 3 článku 52 se strana sporu zdrží hlasování.“ * Článek 96(1): „Valné shromáždění nebo Rada bezpečnosti mohou požádat Mezinárodní soudní dvůr o vydání poradního stanoviska k jakékoli právní otázce.“
Vídeňská úmluva o právu smluv (1969) * Článek 26 (Pacta sunt servanda): „Každá platná smlouva je závazná pro její strany a musí být jimi plněna v dobré víře.“ * Článek 27: „Strana nemůže odkazovat na ustanovení svého vnitřního práva jako ospravedlnění pro neplnění smlouvy.“ * Článek 31(1): „Smlouva má být vykládána v dobré víře v souladu s obvyklým významem, který má být přikládán termínům smlouvy v jejich kontextu a ve světle jejího cíle a účelu.“ * Článek 31(3)(c): „Má být brána v úvahu… jakákoli relevantní pravidla mezinárodního práva použitelná ve vztazích mezi stranami.“ * Články 32–33: (doplňkové prostředky; výklad autentických textů)
Úmluva o prevenci a potrestání zločinu genocidy (1948) * Článek I: „Smluvní strany potvrzují, že genocida… je zločinem podle mezinárodního práva, který se zavazují zabránit a potrestat.“
Mezinárodní soudní dvůr — Bosna a Hercegovina vs. Srbsko a Černá Hora (Rozsudek, 26. února 2007) * „Povinnost státu zabránit a odpovídající povinnost jednat vznikají v okamžiku, kdy stát zjistí, nebo by normálně měl zjistit, existenci vážného rizika, že bude spáchána genocida.“
Aby pomohl Soudu, je generální tajemník požádán, aby sestavil a předal spis obsahující mimo jiné: